Pro nás děti to byla událost. Jinak obyčejná Koněvova ulice se na několik hodin proměnila. Místo automobilů střídali jeden za druhým běžci – nejprve ti nejlepší v rychlém tempu a za nimi stovky dalších. Každý bojoval nejen se soupeři, ale především s posledními kilometry náročné trati a se stoupáním, které je přivádělo k cíli na Horním Žižkově.

Tehdy jsem samozřejmě příliš nepřemýšlel o tom, že kolem nás vlastně každoročně probíhá kus historie. Pro nás to byli jednoduše „běžci z Běchovic“.

Čas běžel a shodou okolností již více než třicet let bydlím jen kousek od cíle závodu. A tak se můj pohled na Běchovice změnil. Jako kluk jsem čekal u trati na běžce, dnes mě poslední zářijovou neděli závod zpravidla sám probudí.

A začíná opravdu brzy. Už kolem šesté hodiny ranní se ozývá venkovní shon dobrovolníků a pořadatelů připravujících cílový prostor. Instalace kovového zábradlí rozhodně nepatří mezi činnosti, které by člověk mohl přeslechnout. Člověk ještě ani pořádně nevstane z postele a podle charakteristického kovového rachotu ví: dnes se běží Běchovice.

Přibližně o hodinu později přichází na řadu zvuková technika. Z ulice se začíná ozývat důvěrně známé:

„Jedna, jedna… dva, dva… osm, osm… raz, dva, raz, dva…“

A je definitivně jasné, že další ročník právě začíná svůj den. Po desáté hodině už je okolí cíle plné života. Přicházejí rodiny, přátelé závodníků, fanoušci i lidé z okolí, pro které se závod stal stejně jako kdysi pro nás součástí života této čtvrti. Zaplňuje se prostor cíle i chodníky podél závěrečné části trati.

Kolem druhé hodiny odpolední závod utichá. Pořadatelé začnou rozebírat zábrany a další zařízení, uklízí se cílový prostor a mizí poslední stopy po tisících lidí, kteří tudy během několika hodin prošli. Po třetí hodině odpolední už je zde opět běžná žižkovská ulice – s automobilovým provozem, zaparkovanými auty a každodenním životem. Jako by se nic nestalo.

A za rok znovu.

Spojení Běchovic s touto částí Žižkova přitom není náhodné. Sahá až k samotným počátkům závodu.

Když se 27. května 1897 běžely Běchovice poprvé, vedla trať od běchovického nádraží na žižkovskou Ohradu, kde byl cíl u tehdejší cyklistické dráhy. První závod vyhrál Jakub Wolf v čase 39:03.

V následujících letech se místo startu postupně posouvalo – nejprve na 12,2 kilometru, potom na 12,4 kilometru a roku 1911 až ke známému patníku třináctého kilometru Českobrodské silnice. Aby zůstala zachována přibližně deset kilometrů dlouhá trať, posouval se současně také její cíl po Žižkově – od Ohrady dále směrem k dnešní Pražačce.

Historický přehled závodu výslovně uvádí, že se cíl dostal do prostoru nedaleko školy Na Pražačce. A právě zde zůstal závod spojen s Horním Žižkovem dodnes.

Současná cílová čára se nachází na křižovatce Hartigovy ulice a ulice Za Žižkovskou vozovnou.

Rok 2026 byl výjimečný. V neděli 27. září se uskutečnil již 130. ročník Běchovic–Praha. A na Horním Žižkově bylo znát, že tentokrát nejde o úplně obyčejné Běchovice. Oslavy se přesunuly také na nedaleký stadion Pražačka, jen několik minut chůze od cílové čáry. Zde probíhalo vyhlašování vítězů i rozsáhlejší doprovodný program pro dospělé a děti.

Jubilejní ročník se navíc zapsal do historie samotného závodu. Tereza Hrochová zvítězila v ženské kategorii v čase 32:28 a vytvořila nový absolutní ženský traťový rekord. Dosavadní rekord Keňanky Glorius Jepkirui překonala o 13 sekund a stala se zároveň první českou běžkyní, která tuto náročnou trať zvládla pod 33 minut.

Mezi muži zvítězil Damián Vích časem 29:51 . Stal se tak prvním českým běžcem po 25 letech, který Běchovice zvládl pod hranicí třiceti minut. Také počet závodníků byl rekordní. Jubilejního ročníku se zúčastnilo přes 4 000 běžců a běžkyň, čímž byl překonán dosavadní účastnický rekord z roku 1982.

Ambicí této části webu není podrobně převyprávět celých 130 ročníků Běchovic. To by ostatně bylo zbytečné. Závod má své vlastní stránky , na kterých je jeho historie zpracována mnohem podrobněji a kde lze dohledat historické výsledky, rekordy i fotografie jednotlivých ročníků. Smyslem této sekce je jiný pohled. Chci zde zvýraznit závod Běchovice jako součást Horního Žižkova. Jako závod, který jsem nejprve sledovali coby malí kluci z chodníku Koněvovy ulice a který mě o mnoho let později každou poslední zářijovou neděli v dobrém budí hlukem stavěného zábradlí pod okny.

Je to jen několik hodin jednoho dne v roce. Přesto se opakují už po celé generace. Běchovice jsou zkrátka legendou mezi legendami. A pro je jejich účast v projektu Horním Žižkově naprosto legitimní.