K zásadní změně došlo až po osvobození. V roce 1946 se část členské základny oddělila od Sokola Žižkov I a vznikla jednota Sokol Žižkov II. Pro její nové sportoviště byl využit právě pozemek Na Balkáně.

Nová jednota získala od Sokola Královské Vinohrady starý Bílkův pavilon z Riegrových sadů. Stavba byla rozebrána a její konstrukce přenesena na Balkán, kde se stala základem nové sokolovny.

Přenesení a přestavbu řídil V. Kohout. Nešlo přitom pouze o opětovné sestavení původní budovy. Starší konstrukce byla přizpůsobena novému místu, původní litinové sloupy nahradily zděné pilíře a k hlavní hale přibyly další dva sály a potřebné provozní prostory. Unikátní dřevěné obloukové nosníky původního pavilonu však zůstaly zachovány.

Nová tělocvična Sokola Žižkov II byla veřejnosti představena 28. října 1947. Na Balkáně tak vzniklo sportovní centrum, jehož hlavní část byla ve skutečnosti o několik desetiletí starší než okolní zástavba.

Samostatné působení Sokola Žižkov II však netrvalo dlouho. Po reorganizaci československé tělovýchovy po roce 1948 přešlo sportoviště pod Dynamo Žižkov a později bylo spojeno s názvem Spoje Praha.

Právě označení Spoje se mezi místními obyvateli hluboce zakořenilo. V následujících desetiletích se okolí původní sokolovny postupně měnilo v rozsáhlý sportovní areál. V 50. letech začaly přípravy jeho dalšího rozvoje a postupně zde vznikala další hřiště, kurty a sportovní zařízení.

Je proto třeba rozlišovat dvě související věci: historickou sokolovnu Na Balkáně, jejíž základ tvoří přenesený Bílkův pavilon, a mnohem rozsáhlejší sportovní areál Spoje, který kolem ní vznikal především v poválečných desetiletích.

Po obnovení Sokola se historická tělocvična vrátila do majetku T. J. Sokol Žižkov II a sportovnímu účelu slouží dodnes.

Nenápadná budova v ulici Na Balkáně tak ukrývá pozoruhodného svědka pražské historie. Její dřevěná konstrukce vznikla ještě za Rakouska-Uherska, za první světové války poskytovala prostor vojenskému lazaretu, po válce sloužila vinohradským sokolům a po druhé světové válce byla rozebrána, přenesena na Žižkov a znovu postavena. Následně prošla obdobím Sokola, Dynama i Spojů, aby se po desetiletích opět vrátila ke svému původnímu sokolskému poslání.

V červnu 1957 byla vypracována průvodní zpráva k zastavovacímu plánu tělovýchovného a sportovního střediska v Praze XI – Na Balkáně. Dokument navazoval na směrný plán z roku 1955 a představoval rozsáhlou koncepci sportovního areálu. V té době zde již stála nová sokolovna a čtyři tenisové dvorce, přičemž samotná budova sokolovny ještě nebyla zcela dokončena.

Projekt počítal s vybudováním rozsáhlého sportovního komplexu, jehož součástí měla být sportovní aréna s hledištěm, další sportoviště, provozní budovy a dokonce kryté lázně. Ty měly být umístěny v západní části areálu, v blízkosti sokolovny, a jejich výška měla odpovídat celkové architektonické koncepci. Všechny nové budovy měly mít ploché střechy a navržené terasy měly být pochozí.

Projektanti se museli vypořádat také se značně členitým terénem. Zatímco západní část pozemku byla poměrně mírně svažitá, východní část prudce klesala. Terénní rozdíly měly být využity pro výškové odstupňování jednotlivých sportovišť a vytvoření hledišť. Součástí návrhu byly rovněž úpravy okolních komunikací, vybudování technického zázemí a přemístění stávajících zahrádek k západní hranici areálu.

Dochovaná dokumentace z června 1957 tak ukazuje, že Na Balkáně se původně počítalo s mnohem rozsáhlejším sportovním střediskem, než jaké zde nakonec vzniklo. Zejména plánované kryté lázně dokládají velkorysost tehdejších představ o budoucím využití tohoto prostoru.

Zdroj: Průvodní zpráva – Zastavovací podmínky k zastavovacímu plánu tělovýchovného a sportovního střediska v Praze XI – Na Balkáně. Praha, červen 1957.

Vzpomínky na Balkán v 60. a 70. letech 20. století

Dolík. Tak jsme jako kluci říkali prostoru na východní straně areálu TJ Spoje na Balkáně. Pro někoho to byla jen nevzhledná jáma s hromadami navezené zeminy, pro nás ovšem místo, kde se odehrávala ta největší dobrodružství našeho dětství. Nebylo tam nic, co by připomínalo upravené dětské hřiště. Žádné prolézačky, houpačky ani lavičky pro maminky. Jen hlína, škvára, prudké svahy a spousta prostoru, kde si každý mohl dělat téměř to, co chtěl. A právě v tom spočívalo kouzlo Dolíku.

Svou podobu získal v šedesátých letech, kdy se při výstavbě sídliště Chmelnice navážely do těchto míst ohromné hromady zeminy. Postupně zde vznikl jakýsi oválný prostor, obklopený vysokými zemními valy, který při troše fantazie připomínal kráter sopky. Uprostřed se nacházelo škvárové fotbalové hřiště a kolem něj zůstaly neuspořádané haldy hlíny. Některé byly tak vysoké a prudké, že jejich zdolání představovalo docela slušný sportovní výkon. Jiné vytvářely prohlubně, úkryty a průchody, které nám připomínaly zákopy a rozbombardovanou krajinu. Zkrátka prostředí jako stvořené pro klukovské hry.

Sportovní den Základní školy Chmelnice v roce 1964. Dolík v plné kráse měsíční kajiny. ZDROJ: archiv Josef Červený

A také se tam válčilo. Samozřejmě jenom jako. Stačilo, aby se sešlo několik kluků z okolních ulic, a během chvíle byly vytvořeny dvě nepřátelské armády. Rozdělení mužstva nebylo vždy jednoduché, protože každý chtěl být velitelem a málokdo obyčejným vojákem. Pak už se obsazovaly jednotlivé haldy, budovala obranná postavení a plánovaly útoky. Granáty představovaly malé pytlíky naplněné pískem a jakýkoliv pořádný klacek se okamžitě měnil v pušku nebo samopal. Naše výzbroj sice nebyla příliš dokonalá, zato fantazie pracovala na plné obrátky. Bojovalo se do posledního muže, případně do chvíle, než někoho zavolala maminka domů.

Když nás válčení omrzelo, přišla na řadu kola. To už jsme byli o něco větší a obyčejná jízda po ulici nám připadala příliš nudná. Dolík nabízel něco mnohem zajímavějšího. Prudké sjezdy, ostré zatáčky, skoky přes hromady hlíny a především možnost předvést ostatním, co všechno člověk na kole dokáže. Tedy spíše co si myslí, že dokáže. Rozjet se z nejvyššího kopce uměl každý, ale bezpečně dojet dolů už byla úplně jiná záležitost. Pádů bylo nepočítaně. Odřená kolena, roztržené kalhoty, ohnutá řídítka a občas i nějaký ten vážnější úraz patřily k běžnému životu. Jenže před ostatními se přece nedalo ukázat, že má člověk strach. A tak se jezdilo dál. Kdo nespadl, jako by tam ani nebyl.

Autorodeo v Dolíku. ZDROJ: archiv Otto Vokál

Dolík ovšem nikdy nezůstal dlouho prázdný. Střídaly se zde nejrůznější zájmové skupiny a činnosti, které dnes už na podobných místech téměř neuvidíme. Kluci ze Svazarmu zde například létali s upoutanými modely letadel. Letadlo bylo připevněno na dlouhých lankách a létalo stále dokola kolem svého pilota, který stál uprostřed kruhu a ovládal jeho pohyb. Dnes, kdy má kdejaký kluk dálkově ovládaný model nebo dron, to může působit poněkud úsměvně. Jenže tehdy nebyly vysílačky zdaleka tak dostupné a upoutané modely představovaly běžnou součást leteckého modelářství.

Jiní svazarmovci zase odpalovali modely raket. Připomínaly zmenšeniny skutečných kosmických raket a jejich starty byly pro nás velkou událostí. Vždyť dobývání vesmíru tehdy patřilo k největším technickým dobrodružstvím a snad každý kluk chtěl být alespoň na chvíli kosmonautem. Když se raketa vznesla k obloze, sledovali jsme ji s otevřenou pusou a čekali, kam dopadne.

ZDROJ: archiv Otto Vokál

ZDROJ: archiv Otto Vokál

Vedle modelářů se zde scházely turistické, sportovní a nejrůznější technické oddíly. Jedni něco zkoušeli, druzí trénovali a další se přišli jen podívat. Někdy jsem měl pocit, že v Dolíku je více života než v celém areálu TJ Spoje dohromady. A možná to ani nebylo daleko od pravdy.

Aby nedošlo k omylu, TJ Spoje bylo výborné místo. Sám jsem tam chodil na fotbal a judo a měl jsem to tam rád. Jenže jedna nebo dvě organizované schůzky týdně byly pro žižkovského kluka prostě málo. My jsme chtěli být venku každý den. Odpoledne po škole, o víkendech a o prázdninách pokud možno od rána do večera. Doma se sedělo jen tehdy, když pršelo, člověk byl nemocný nebo ho rodiče přinutili dělat něco užitečného.

Právě proto byl Dolík tak oblíbený. Nikdo tam nic neorganizoval, nikdo nerozdával pokyny a nikdo nám neurčoval, co budeme dělat. Všechno vznikalo spontánně, podle nálady a podle toho, kdo zrovna přišel. Jeden den se válčilo, druhý den se jezdil cyklokros, třetí den jsme jen seděli na hromadě hlíny a povídali si. Občas se kluci mezi sebou poprali, ale většinou se zase rychle usmířili. Nebylo potřeba žádných programů ani vedoucích. Stačilo přijít a vždycky se něco dělo.

Na jednu událost z druhé poloviny sedmdesátých let však nezapomenu nikdy. Přišli jsme tehdy s kamarádem do Dolíku a zůstali stát jako opaření. Nejdříve jsme si snad mysleli, že přiletěli Marťani. Celý prostor byl totiž zaplněn obrovskými stříbrnými karavany doutníkového tvaru, za kterými stála ještě větší americká auta.

Něco podobného jsme do té doby nikdy neviděli. V Československu sedmdesátých let, kde běžným osobním automobilem byla Škodovka, Trabant, Wartburg nebo Moskvič, působily tyto americké koráby jako z jiného světa. Byly dlouhé, široké, lesklé a jejich rozměry nám připadaly naprosto neuvěřitelné. Samotné karavany vypadaly spíše jako malé pojízdné domy. Všude chrom, velká okna a stříbrné zaoblené karoserie.

Kolik jich tam přesně bylo, dnes už nedokážu říci. Odhadoval bych to na třicet, možná čtyřicet souprav. Celá škvárová fotbalová plocha byla zaplněna a další karavany stály kolem. Pro nás to byla událost roku. Chodili jsme mezi nimi, prohlíželi si auta a snažili se pochopit, odkud se tady najednou vzala taková americká výprava.

Americké vozy v Dolíku koncem 70. let. (Autentická fotografie) ZDROJ: archiv Ondřej Kraus

Ilustrační fotografie zachycující, jak přibližně mohl vypadat náš Dolík v době, kdy se zde na dva dny utábořila kolona amerických automobilů a karavanů. Pro nás, tehdy „náctileté“ kluky, to bylo jako zjevení z jiného světa. Na pár vteřin jsme snad opravdu uvěřili, že přistáli Marťani. A s naší tehdejší bujnou fantazií k tomu nebylo daleko.
Fotografie není autentickým dobovým snímkem, ale obrazovou rekonstrukcí vytvořenou podle vzpomínek autora. ZDROJ: Autor, vytvořeno za pomoci umělé inteligence (AI).

Nakonec jsme se dali do řeči s jedněmi manželi, kteří uměli česky, nebo spíše slovensky. Od nich jsme se dozvěděli, že jde o kolonu karavanů, která při příležitosti nějakého výročí projíždí Evropou. O jaké výročí přesně šlo a kudy všude cestovali, už si bohužel nepamatuji. V Praze, respektive u nás v Dolíku, se zdrželi asi dva nebo tři dny.

Samozřejmě jsme všechno fotografovali. Jenže od té doby uplynula pěkná řádka let a většina snímků se někam vypařila. Zůstala mi jediná fotografie, na které stojíme s kamarády před jedním z těch amerických automobilů. Dnes je to pro mě jedna z nejcennějších vzpomínek na tehdejší Dolík. Nejen kvůli autu samotnému, ale především proto, že připomíná dobu, kdy i obyčejná návštěva několika zahraničních karavanů dokázala vyvolat takové nadšení.

Čas ale běžel dál. Z malých kluků se postupně stávali mladíci a kola začaly nahrazovat motorky. A to teprve začalo to správné rodeo. Kdo si myslel, že na kole se dá v Dolíku pořádně vyřádit, ten ještě neviděl, co dokáže motorka na prudkém svahu nebo na škvárovém hřišti. Hluk motorů, oblaka prachu a rozježděná zemina se staly na nějaký čas součástí zdejšího života.

To už jsme se ovšem pomalu blížili k osmdesátým létům a Dolík se začal více zapojovat do činnosti TJ Spoje. Co bylo dříve tolerováno jako klukovská zábava, začínalo být najednou na obtíž. Řev motorek a rozježděné škvárové hřiště pochopitelně nebyly tím, co si sportovní funkcionáři představovali pod řádným využíváním areálu. A vlastně se jim ani nelze divit. Jenže pro nás to znamenalo, že jedno z posledních míst naprosté volnosti začíná pomalu mizet.

Ještě nějaký čas jsme jezdili alespoň dokola po okolních cestách a svazích. Pak přišly řidičské průkazy a s nimi možnost vyrazit na skutečné silnice. Nejdříve na výlety po okolí Prahy, později i do vzdálenějších koutů republiky. Motorka už nebyla jen prostředkem k vyřádění v terénu, ale také způsobem, jak poznávat svět za hranicemi našeho Žižkova. A nakonec přišlo auto. S ním jiné starosti, jiné zájmy a postupně také jiný způsob života.

Kdo neměl motorku, jako by nebyl. ZDROJ: archiv Otto Vokál

Probíhala zde i organizovaná činnost. ZDROJ: archiv Otto Vokál

Do Dolíku jsme přestávali chodit. Ne snad proto, že by nás přestal zajímat, ale jednoduše proto, že jsme vyrostli. Každý se vydal svou cestou a místa, která pro nás kdysi představovala celý svět, začala ustupovat do pozadí.

Když si dnes na Dolík vzpomenu, nevybaví se mi žádné upravené sportoviště ani velké stavby. Vidím především hromady hlíny, škvárové hřiště, kluky s klacky místo pušek, kola řítící se ze svahu, starého Moskviče jedoucího po dvou kolech, model letadla kroužící nad hlavou a obrovské stříbrné americké karavany. A také slyším ten věčný rámus, smích, pokřikování a občas nějakou tu hádku.

Bylo to místo, kde jsme se učili nejen jezdit na kole, ale také vycházet jeden s druhým, překonávat strach, přijímat porážky a občas nést následky vlastních hloupostí. Nikdo nás tam nemusel vodit a nikdo nám nemusel vymýšlet zábavu. Dokázali jsme si ji vytvořit sami.

Možná právě proto na Dolík tak rád vzpomínám. Nebyl krásný, nebyl bezpečný a rozhodně nebyl dokonalý. Ale byl náš. A pro nás, kluky z Horního Žižkova, představoval kus svobody, který se dnes už jen těžko hledá.