Pro mě začalo povstání již 4. 5. 1945 při cestě z vnitřní Prahy. Na rohu Želivského ulice jsem se dostal do skupiny živě debatujících občanů. Rozhodnutí bylo velmi rychlé: třeba odstraňovat německé nápisy! A hned se začalo jednat zamazáváním německých nápisů a rozbíjením nenáviděných firemních štítů. Domů jsem dorazil až za tmy.

V sobotu jsem zašel do školy na Jarov, kde jsem znal školníka a členy české policejní jednotky, kteří tam ve sklepě měli svou kancelář. Měli spojení telefonem, a tak nám sdělovali náladu ve vnitřní Praze. Tam jsme zaslechli i volání českého rozhlasu o pomoc. U školy se sběhly skupiny občanů a rokovali jsme, jak se co nejrychleji dostat do města. Nálada se stávala bouřlivější, ale náhle byla přerušena objevením se německé hlídky přijíždějící zvolna od Hrdlořez. Opodál se zastavila a vrátila se. Hned jsme se rozhodli, že jí přerušíme další nájezd. Otevřela se vrata nejbližších domů a začali jsme tarasit silnici. Prkna, vozy a klády z nejbližší stavby byly však malou překážkou. Němci se skutečně vrátili posíleni obrněným vozem. Všichni jsme se rozprchli do okolních domů. Já jsem si lehl pod okraj chodníku a pozoroval jsem počínání Němců. Zvolna se blížili k naší nedostavěné překážce. Chvíli ji pozorovali, pak dvojice vojínů slezla z motocyklů a začala s odtahováním. Ostatní byli v bojové pohotovosti. Po uvolnění průjezdu projížděli směrem k Žižkovu. Na rohu u lékárny na Chmelnici se zastavili a vypálili směrem na jarovskou školu salvu z kulometu. Zařinčela skla, odlétávala omítka na budově. Stačil jsem se překulit, abych pokračoval v pozorování. Bojová jednotka se pomalu rozjela a zmizela směrem k Pražačce.

Brzy nato se objevilo několik občanů, s nimiž jsem se dohovořil o tom, že je třeba založit skupinu pohotovou k odporu. Odešel jsem do školy ke strážníkům, kteří se mi dali k dispozici, když jsem se prohlásil za člena odbojové skupiny. (O. Haltuf byl členem ilegální vojenské organizace Obrana národa.) Přiblížil se večer, byli jsme v telefonickém spojení s Hrdlořezy, Kněžskými lukami, Strašnicemi a hospodou na Vackově. Ještě v noci přišla k nám skupina strážníků k společnému postupu. Mezitím jsme vyslali hlídky na možné směry postupu Němců.

Během sobotní noci jsem s několika dobrovolníky obcházel občany Jarova s výzvou ke shromáždění na stavbě barikády. Ta byla pak stavěna u vodárny na Jarově. Několik členů se účastnilo bojů o německou vysílačku na Balkáně. Materiálem na stavbu barikády byly roury a dřevo z vodárny.

Počet dobrovolných obránců dostoupil čísla 150. Další akcí v následujících dnech bylo rozebírání kolejí na Váckově, aby bylo zabráněno příjezdu obrněného vlaku, hlášeného nám ze Strašnic.

V rámci působnosti jednotky, jejíž název byl 2. strážní rota, byly konány prohlídky v bytech německých občanů, kteří, pokud byli přítomni, byli odváděni na olšanské shromaždiště. Jejich majetek byl zapečetěn. Pro zajímavost uvádím, že byl zadržen esesák s aktovkou, v níž přenášel čtyřicet tisíc marek, půl kilogramu zlatých zubů a zlaté hodinky. ( zdroj- HDK Praha 3, registratura, A/68)

Dne 5. května jsem spatřil u nádraží Praha-střed v Hybernské ulici průvod se státní vlajkou v čele, který vyšel z kasáren na náměstí Republiky. Připojil jsem se k němu. Pak s naší policií jsme odzbrojovali německé vojáky. Získal jsem při tom revolver a bajonet.

Po vyklizení nádraží Praha-střed postupovali jsme směrem na Žižkov. U Riegrových sadů jsme odzbrojili pět vojínů německé armády. Šli jsme dále k nákladovému nádraží na Žižkově. Tam mne zastavil český důstojník, se kterým jsem sloužil u 28. pluku ve Vršovicích, a požádal mne, abych převzal deset mužů, které měl kolem sebe shromážděné, a s nimi abych obsadil Jeseniovu ulici blízko vozovny Žižkov, kde byly některé vilky obydlené Němci. V té době vyjelo z nákladového nádraží nákladní auto, které nám rozdalo pušky a náboje ukořistěné na nádraží. Byly bez zásobníků. Takto vyzbrojeni jsme došli do Jeseniovy ulice k restauraci proti vozovně. Rozdělil jsem svěřené mužstvo do vil až k restauraci „Na Hronově“. Důstojník, který bydlel a dosud bydlí ve vilce na Židovských pecích nad touto restaurací, shromažďoval další mužstvo, které jsem umístil s dvěma dalšími muži u restaurace Na Hronově v jedné vilce proti obecním domům v prvním poschodí.

6. května 1945. Ráno jsem došel až ke schodům v Jeseniově ulici vedoucím na Vackov, kde jsem slyšel sténání. Našel jsem tam ženu zraněnou do nohy, nad schody na Židovských pecích blízko vily prof. Padevěta. Nedaleko v garáži jsem slyšel lidské hlasy. Byli tam ukrytí občané, žádný z nich nešel ženě pomoci. Vtáhl jsem ji do garáže a předal lidem k ošetření. Byla z Vinohrad. Pak jsem zaskočil domů do blízké ulice Za Vackovem podívat se, co je s mojí rodinou. Zastihl jsem rodinu u Voglů, Za Vackovem 33. Byli rádi, že mne viděli živého a zdravého. Rozloučil jsem se s rodinou a zašel do hotelu na Vackově, abych tam podal hlášení o nočním pokusu Němců z Pražačky a o tom, jak z Pražačky ostřelují ulice mezi Koněvovou třídou a Židovskými pecemi. Velitelem na Vackově byl Olda Vacek, který po vyslechnutí mého hlášení mne poslal ještě s několika kamarády na most na malešické silnici. Mezi vackovskými bojovníky byl MUDr. Knop a jeho samaritánka s. Linhartová. Při cestě na Vackov bylo na mne stříleno ze zahrady nad Jelínkem.

U mostu na malešické silnici jsme se rozdělili na dvě skupiny. První zůstala na barikádě, s druhou skupinou jsem šel ostřelovat zahradnictví za biem Jarov, umístěným tehdy za tělocvičnou DTJ. Prošli jsme ulicemi Pod lípami a Pod Jarovem, kde jsme pronikli do vilky obydlené Němkou, jejím švagrem a matkou, obsadili ji a ukořistili revolver s puškou. Naši postupovali dále a já jsem Němku odvedl do hotelu Vackov, odkud byla předána do Lupáčovy ulice. V hotelu Vackov jsem dostal rozkaz, abych ještě s paní Linhartovou a soudruhem Vláškem jel osobním autem označeným červeným křížem do Vinohradské ulice pro obvazy a léky. Cestou jsme zastavili na strašnické vysílačce, kde jsem s vedoucím Karlem Melicharem pohovořil o ostřelování Němci z Pražačky. U něj jsem byl několikrát s hlášením. Přitom jsem viděl, jak odváželi do nohy raněného policistu Víneckého z Vackova do nemocnice. Po přivezení obvazů na Vackov jsem byl několikrát na barikádě na mostě, kde padl Líčeník a druzí kamarádi. Pak jsem byl poslán k druhému mostu vedoucímu do Strašnic, Na Viktorce. Zde chytili Němce, postřeleného jej odvedli na Vackov, kde byl v hotelu vyslýchán a ošetřen doktorem Knopem.

8. května 1945 jsem dostal rozkaz, abych se šoférem Vláškou, Trantinou a ještě dvěma kamarády dojel osobním vozem na Kněžská luka do Novotného ohrady, odkud mám přivézt zajaté německé důstojníky do hotelu Vacek. Úkol jsem včas provedl. Později jsme dostali zprávu, že německá vysílačka na Balkáně je opuštěna. Byl jsem pověřen ještě s několika kamarády podívat se na vysílačku a odvézt věci tam uložené. Sehnali jsme vůz s jedním koněm a kočím Emanem, který bydlil v hotelu Vacek. Jen jsme tam dojeli, bylo hlášeno, že jedou od Hrdlořez Němci se šesti tanky. Ani jsme nestačili skočit z vozu a krýt se. Němci zastavili na Koněvově třídě a dívali se dalekohledy směrem k nám, aby snad zjistili, co jsme zač a co se u nás děje. Eman, když to viděl, povídá ke mně z kozlíku: „Pepíku, podívej se, jak poletíme oba do nebíčka.“ Dali jsme se tomu oba do smíchu. Nevím, co si mysleli Němci, když se na nás dívali. Jen jsme zjistili, že jeli dále směrem od Prahy a nás si již nevšímali. My jsme pak v klidu naložili na vůz červené a žluté balíky látek, psací stroj, benzín v konvích a jiné věci. Látky jsme odevzdali na Kněžských lukách, ostatní věci do hotelu Vacek. Pak jsme s Beránkem a jinými kamarády pátrali lopatami a krumpáči v sutinách na Třebešíně po lidech. Díky, nikoho zahrabaného jsme tam nenašli. HDK Praha 3, registratura A/11.

Měl jsem kantýnu na hřišti cyklistů blízko nynější budovy Tělovýchovné jednoty Spoje-Žižkov, Na Balkáně č. 812. Naproti mé kantýně měli Němci vysílačku a dokud byl klid zbraní, chodili ke mně nakupovat a znali mne.

V sobotu 5. května jsem se chtěl jako obvykle dostat domů. Ten den byl zvláštní ruch. Již v tento den byl zastřelen z německé vysílačky jeden Němec. Hned nato dělali Němci prohlídku cyklistického hřiště. Díval jsem se z okna, kolem nás bylo všechno prohledáváno Němci. Přišli i k nám do bytu vedle kantýny, nasadili mi revolver na prsa, provedli domovní prohlídku a všechny nás odvedli na německou vysílačku. U koho našli nějakou zbraň, na místě jej zastřelili. Ostatní odvedli do školy na Pražačce.

Na noc jsme byli umístěni v tělocvičně. Ráno 6. května jsem se díval z okna školy. Před tělocvičnou raněné dobíjeli a házeli do jámy. Koho viděli, jak se dívá z okna, hned po něm do okna stříleli. Nic jsme po celou neděli nedostali k jídlu. Z plynojemu v Libni bylo stříleno.

V pondělí 7. května nás vyslýchali a tázali se každého, kdo byl vojákem. Teprve dnes jsme dostali černou kávu a suchary. Pak nás vyvedli před školu a seřadili. Vedl nás nějaký gestapák, který se sám skryl za boudu zahradníků před školou. Václav Široký z Krejcárku, který byl také mezi námi, si to zamířil přes prostranství před školu (tehdy tam bylo ještě pole), též za zahradníkovu boudu. Byl však ze školy mířenou ranou zastřelen. Byli jsme hnáni Koněvovou třídou na Ohradu k Želivského ulici, kde byla barikáda. Němci měli dva tanky, blízko ulice Zelenky-Hajského byl jeden tank některým z našich bojovníků zasažen a umlčen. My jsme dostali rozkaz (ti, co byli víc vpředu, ve zmatku utekli), že se musíme vrátit do školy. Šli jsme s bratrem až k Pražačce, před níž stály dva německé tanky. Dva z naší skupiny se odtrhli a zamířili dál po Koněvově třídě. Němci po nich hned střelili. Z Viklefovy ulice bylo stříleno na Němce ve škole na Pražačce. Němci zaměřili kanónky na domy této ulice. Před Pražačkou jsme spatřili dva raněné hochy. Jeden z nich měl přeražené obě nohy. Vyskočili jsme s bratrem, abychom je odnesli někam, kde by mohli být obvázáni. Z tanků na nás chtěli střílet. Zamávali jsme na ně šátkem a ukázali jim na ulici ležící raněné. Podařilo se nám ještě s pomocí dvou občanů je odnésti. Nesli jsme je přes Krejcárek do nemocnice pod Krejcárkem ve Štrasburku. Když jsme šli s raněnými kolem pancéřového vlaku stojícího na trati pod Krejcárkem, začali na nás Němci střílet. Zamávali jsme na ně bílým šátkem. Pak přestali. Dokonce sami dva vojáci z wehrmachtu nám pomohli raněné přenésti přes stráně do Libně. Dali jsme je do hotelu Štrasburk, kde byla infekční nemocnice. Tam jsme chtěli zůstat, ale nenechali nás tam. Ze Sokolovské třídy na nás stříleli, schovali jsme se do baráku, až byl klid.

Ráno 5. května se nás sešlo asi dvacet mužů. Zbraň měl pouze Karel Fojtík, a to ještě pouze starou rakouskou zadovku. Uvažovali jsme, jak si co nejdříve opatřit zbraně, abychom mohli zabránit nacistickým vojskům v postupu do vnitřní Prahy. Nejbližší nepřítel byl usazen v domě proti nynější budově Tělovýchovné jednoty Spoje v ulici Na Balkáně. Tam byla vysílací a přijímací rozhlasová stanice německé branné moci pro celou Prahu. Odtud byly řízeny letecké poplachy a bombardovací akce německých letadel. Posádku zde tvořily velmi dobře vyzbrojené útvary SS. Odtud se již v sobotu střílelo po každém chodci, který se objevil na ulici.

K naší skupině přišli dva mladí hoši od Českého Brodu, vyzbrojení puškou a revolverem. Tyto zbraně nám dali k použití a připojili se k nám. Takto „vyzbrojeni“ jsme se odvážili zastavit vůz s řadovým vojskem a k našemu údivu se vojáci bez nejmenšího odporu vzdali, odevzdali nám všechny své zbraně a náboje. Nyní jsme byli již přesně opravdu vyzbrojeni, proto jsme zaútočili na oddíly rozptýlené na kopci Balkáně. Bylo to kolem hřiště bývalého SK Union, kde měli bunkr, z něhož stříleli na každého, kdo se objevil. Protože byli mezi námi i mladí hoši, kteří neměli vojenský výcvik a neuměli se ani dobře krýt, museli jsme je tomu nejprve naučit. Pod naším náporem se nacističtí vojáci za stálé palby stáhli zpět do své vysílací stanice.

Záhy jsme zjistili, že nacističtí vojáci z vysílací stanice znovu obsadili hřiště Unionu a usadili se hlavně u svého bunkru. Dohodli jsme se, že na ně zaútočíme obchvatem ze dvou stran. Utvořili jsme dva zesílené oddíly. Jeden oddíl se plazil po pěšině ke stromovce zahradníka Brůška — Na Chmelnici až do jeho zahrady kryté hustým křovím, odkud měl vyrazit v rojnici směrem k nynější budově Tělovýchovné jednoty Spoje. Druhý oddíl šel po silnici k Vysočanům a potom se stočil zpět k vrchu na hřiště. Touto taktikou se nám podařilo zatlačit nacistické vojáky zpět do vysílací stanice. Odtamtud na nás stříleli z oken. Aby nás oklamali, vyložili do oken vycpané panáky, a sami stříleli z vedlejších oken. Brzy jsme však jejich trik prohlédli. Soudruh Bohumil Fabián přitáhl náš těžký kulomet a podařilo se nám zapálit jejich skladiště v místech budovy Dynamo Spoje v ulici Na Balkáně. Při tomto útoku jsme měli několik mrtvých a raněných, většinou občanů, kteří přišli z vnitřní Prahy nebo okolí. Mrtvé však měli i nacisté. Objevili jsme je, když jsme obsadili jejich postavení, jež opustili. Pro své raněné jsme zřídili ošetřovnu v restauraci Na stráži. Jako sestry tam pracovaly Božena Nekovářová, Emilie Kitlerová a několik dalších žen. Obvodní lékař MUDr. Kukačka, jehož jsme požádali o lékařskou pomoc, nás odmítl. Po revoluci byl zatčen, ale opět propuštěn a teprve v roce 1948 se ukázala jeho pravá zrádcovská tvář. Raněné ochotně ošetřil lékař z Malešic.

Toho dne odpoledne jsme zajali další vojenský vůz, jehož posádku jsme odzbrojili. Zajaté jsme umístili v dřevěném baráku na dvoře opravny s. Novotného, postavili jsme k nim stráž a stravovali jsme je podle předpisů o válečných zajatcích.

V noci 6. května jsme začali stavět hlídky i na vrchu Třešňovce směrem k Hrdlořezům. Stráže byly spojeny telefonem s naší velitelskou kanceláří. Ráno v pondělí 7. května se přiblížily od Hrdlořez těžké německé tanky s nákladními vozy. První z nich se zastavil před benzinovým čerpadlem na konci elektrické dráhy č. 21. Vojáci vyvěsili bílý šátek a dávali znamení, abychom k nim přišli. Přistoupil jsem k tanku, z něhož vystrčil hlavu nacistický důstojník a tázal se, kdo to v Praze střílí. Z Prahy bylo slyšet prudkou střelbu z kulometů. Když uslyšel odpověď: „To střílejí Rusové,“ poděkoval, zasalutoval, všechny tanky se okamžitě obrátily a rychle se vracely tam, odkud přijely.

Po této dobré zkušenosti jsme se dohodli zřídit pevnější barikádu na hlavní cestě. Porazili jsme strom, přivalili k němu sud s acetonem a jinými překážkami. V případě nebezpečí jsme byli rozhodnuti hořlavinu zapálit. Přímo v Hrdlořezích si občané postavili barikádu z ukořistěného německého vozu a pěti stromů u mostu nad viaduktem.

Stráže u barikády na silnici zanedlouho hlásily, že se blíží tanky a motorové vozy. Byli jsme připraveni uvítat je ostrou střelbou. Brzy jsme však zpozorovali, že nacisté ženou před tanky zástup mužů, kteří na nás volají: „Nestřílejte!“ V domnění, že jsou to snad vlasovci, dopustili jsme se trapné chyby. Vyšli jsme jim z úkrytu vstříc. Ihned jsme však poznali, že to byl nacistický trik. Využili našich bezbranných občanů ke krytí svého útoku. Nacisté se rozběhli v rojnicích zahrádkami mezi Hrdlořezy a Žižkovem a obsadili přístup do ulic ke Kněžským lukám. Přesto se nám podařilo včas ustoupit. Jarda Novák byl však raněn a zajat nacisty, kteří ho chtěli pověsit. Karel Fojtík v tomto boji padl.

Mám za to, že tyto vojáky a tanky si zavolala na pomoc posádka z vysílací stanice. To zalarmovalo také posádku z Kyjí. Nato přiletělo letadlo, které shazovalo bomby a petardy a zasáhlo domek proti kapli a mezi domkem Deylovým a Hanouskovým usmrtilo dva starší lidi. Nacistickým vojákem byl zastřelen školák Miroslav Šulc, jenž vyběhl z domku svých rodičů na Krejcárku. Zbytek dne 7. května nebyl nijak radostný.

Z rozhlasu jsme slyšeli, že německý generál Schörner táhne s těžkými děly k Praze a hrozí jí zničením. Byli jsme nyní bdělejší a opatrnější. Opět se nám podařilo zajmout německý vůz přijíždějící od Vysočan i s posádkou. Zmocnili jsme se dalších zbraní a bomb. Pak jsme se vypravili na pomoc Pražačce. Slyšeli jsme již, že tam nacisté zastřelili rukojmí Jaroslava Horáka, bulharské zahradníky a ještě řadu dalších občanů.

Plížením jsme se dostali ulicemi na Balkáně až ke škole. K našemu překvapení nás neuvítala střelba. Nacisté totiž již školu opustili. Ve škole jsme na chodbách nalezli zohavené mrtvoly našich spoluobčanů. Byli tu dokonce polomrtví zahrabáni v mělkých jámách v zemi. Zajatí nacisté museli naše mrtvé očistit a odnést je do vozovny. Tam jsme k nim přivolali jakousi německou šlechtičnu z Červeného kříže, která nechtěla připustit, že by její soukmenovci byli schopni něčeho tak barbarského.

Německá vysílačka na Balkáně byla našimi útoky zničena. Její posádka se spojila s nacisty, kteří opustili školu na Pražačce, a odtud společně odtáhli přes Krejcárek do Libně. U vysílačky padlo osm našich lidí. Jejich jména jsou uvedena na památníku. Jsou to: Karel Čech, František Cink, Alois Chroust, Václav Fau,¹) Vladimír Nikolajdes, František Maruš, Oldřich Šnajdr, Josef Trampota. Na Kněžských lukách dále padli: Karel Fojtík a Miroslav Šulc. Nacisté na tomto úseku ztratili 11 lidí a 14 jich bylo raněno. Mrtvé a raněné jsme našli v budově vysílačky na Balkáně. Zajali jsme asi sto nacistů.

9. květen učinil bojům konec.